I ze strany obcí, které chtějí postupovat dle zákona, je ekonomicky často nad rámec jejich rozpočtu situaci řešit. Pokud se v obci např. vyskytne podivín, který si namnoží desítky až stovky zvířat a ty jsou mu odebrány, začne s množením nanovo buď v této obci, nebo po přestěhování někde jinde. Obecní a městští úředníci často nevědí, jak tuto situaci účinně řešit, tedy raději neřeší nic - nezodpovědní majitelé zůstávají nepotrestáni a náklady obcí rostou.

Někteří obecní zastupitelé si se zákonem hlavu nelámou. Přesto, že ze zákona mají povinnost se o zvíře postarat, toulavého psa naloží a popovezou do obce sousední nebo raději na okraj města. Jiní nechají odstřelit toulavé zvíře myslivcem. Nešťastní obyvatelé, kteří se na mne obracejí s prosbou o pomoc, se autority starosty často obávají, nemají odvahu s ním jít otevřeně do konfliktu, a tak situaci řeší adopcí zvířete nebo mu zaplatí pobyt za své v útulku.

Bohužel se rovněž rozšiřuje počet nezodpovědných majitelů, kteří čím dál častěji odkládají psa do útulku, či pokud neseženou místo nebo se jim nechce platit, psa přivážou opodál nebo někde v lese. Pokud je majitel dopátrán, často vyvázne bez postihu, neboť kde není žalobce, není ani soudce.  

Je třeba si uvědomit, že tento stav už není dlouho udržitelný a situaci vidět nejen ze strany milovníků psů, ale brát v potaz i nemilosrdnou ekonomickou situaci obcí a měst. Útulky nejsou nafukovací, obce a města musí šetřit čím dál více. Je to však šetření na nesprávném místě.

Velmi se obávám, aby zákonodárci nesáhli po tom nejjednodušším řešení a neudělali krok zpět v tom, že se opět povolí utrácení nadpočetných zdravých zvířat, i když je to obvyklé i ve vyspělých státech. Např. v USA jsou ročně do útulku předány více než 4 miliony psů, z nichž je více než polovina utracena. Ve Skotsku je utraceno asi 17% psí populace ročně a v Dánsku 15% (z toho 42,4% utracených psů je mladších 3 let). (Zdroj statistiky: Dousek: Pes v zrcadle předpisů). Nerada bych se dožila emočního tlaku tisíců inzerátů a zoufalých zvířecích očí na fotografiích, kde prosí o milost, jinak budou tato zvířata utracena. 

V některých útulcích při stoupajících počtech zvířat poslední dva roky rovněž stagnuje nebo mírně klesá počet lidí, osvojujících si zvíře. Tento znepokojivý trend by mohl poukazovat na jistou nasycenost obyvatel, ochotných se ujmout zvířete. Co tedy s tím?

Domnívám se, že by situaci pomohlo řešit z několika stran:

Pokud by se sjednotilo povinné zadávání údajů majiteli do jednoho registru, kde by po čipováni zadával podle ověřeného údaje z občanského průkazu automaticky čipující veterinář příslušné údaje o majiteli či množiteli čipovaného zvířete, byly by všechny údaje na jednom místě, a tedy snadno dohledatelné. 

Proti tomutu řešení protiargumentoval např. poslanec Tejc na veřejném jednání v lednu 2009 ohledně přípravy novely zákona na ochranu zvířat tím, že není možné se spolehnout nebo preferovat soukromý subjekt, že je potřeba založit registr provozovaný státem.

Druhou možností je uzákonit povinnost registrovat se a nechat volbu registru na majiteli zvířete, musel by však registraci zvířete prokázat. 

Návrh na založení státního registru byl smeten ve sněmovně v roce 2005 při vyjednávání, protože poslance odradila cena takového zařízení. Při letošním lednovém vyjednávání se však návrh dostal do mnohem příznivějšího světla. Cena registru by se nedostala do tak astronomických výšin, neboť již některé státní registry fungují a jejich síť je propojena, bylo by možno tedy dosáhnout kýženého cíle jen vhodným připojením takové funkce za zlomkovou cenu té původní. A řešení situace toulavých psů se již stává i předmětem vyjednávání a tlaku ze strany EU na náš stát.

Proti tomuto řešení ostře protestovala jen zástupkyně veterinárni komory s protiargumentem, že čipování nebude fungovat.

Vzhledem k tomu, že se ale čipování psů kladně osvědčilo v těch regionech, které čipují a při tlaku na starosty, aby situaci zodpovědněji řešili, věřím, že jako se lidé naučili respektovat povinné očkování, akceptují i čipy. I kdyby načipovali jen ti slušnější, dopad na dohledatelnost zvířat to bezesporu má a sníží se i náklady na pobyt zvířat v útulku.

Kromě kontroly zvířat by mohl státní registr být ještě výhodnější - obsahoval by i údaje o problematických majitelích, kteří zvířata nechávají volně pobíhat, či jejichž zvíře někoho napadlo. Tím by se mohli vybrat lidé, kteří pro opakované porušování zákona nejsou žádoucí, aby chovali zvířata a systémem stupňujících se pokut, či při neúčinnosti soudním řízením jim bude možno udělit zákaz chovu na základě těchto chronicky se opakujících přestupků. Připadalo by mi to jako spravedlivější řešení, kdy každému podle jejich zásluh, než zakazovat a omezovat chov určitých plemen. Nejvíce pokousání mají na svědomí kříženci a tam by nějaké plemenné rozlišení již vůbec nepřipadalo v úvahu.

V čipování zvířat jsou však rovněž systémové rezervy. Především chybí automatická registrace čipu čipujícím veterinářem. Rovněž čipy by měly být sjednoceny tak, aby v sobě obsahovaly všechny automatickou registraci i kód pro mezinárodní předvolbu. V současnosti to totiž vypadá tak, že zvíře se načipuje a je na majiteli, aby se přihlásil do registru sám (kdo nemá zájem, pochopitelně to neudělá a čip je pak nanic, protože není znám jeho majitel). V útulku se tak stále objevují čipovaná zvířata, u kterých nelze dohledat majitele, protože se nezaregistroval.

V momentě, kdy např. majitelé jiných čipů kromě čipu Datamars objeví, že v Národním registru musí po očipování platit za registraci ještě asi 170 Kč dodatečně složenkou, mnoho z nich se cítí podvedeno a neudělá to, protože o tomto poplatku jim nikdo předem neřekl. Kromě toho čipy, které nezačínají předvolitelným číslem 203, jsou v mezinárodním prostředí nedohledatelné, 203 je kód ČR, proto by bylo potřeba sjednotit podmínky pro tyto čipy tak, aby mezinárodní kód i registraci v registru veterinářem (nikoliv majitelem) obsahovaly, neboť jinak je takové čipování pouze velký byznys bez kýženého efektu.

Další majitelé naopak mylně předpokádají, že je automaticky přihlásil do registru veterinář nebo město, kterému zaslali formulář o čipování. Mnoho z nich automaticky předpokádá, že načipované zvíře se tak k nim vrátí, ale opak je pravdou a o tom svědčí i množství nalezených čipovanců, které inzeruje v nálezech sám Národní registr nebo je o nich zmínka v útulku. Další bezprizorní čipovaní jsou ti, jejichž majitel je daroval či prodal, ale již se nepostaral o změnu údajů o novém majiteli v registru. Čipování ale není samospasitelné, situaci přeplněných útulků a toulavých zvířat je nutno řešit i dalšími opatřeními:

2) Kastrace

Kromě povinného čipování se zejména v německy mluvících zemích osvědčily i kastrace. Dle slov německých ochranářů se kastrace natolik zavedly a staly normou, že vlastnit nekastrovanou nechovnou fenu je v těchto zemích spíše výjimka a na majitele se dívají ostatní pejskaři jako na asociála. Kastrační programy pro útulková zvířata jsou zde naprostou samozřejmostí, dokonce němečtí ochránci v rámci prevence sponzorují kastrace i u některých slovenských útulků, které s nimi spolupracují. Toto řešení shodně považují za nejúčinnější. Byla bych moc ráda, aby se ujalo i u nás a podařilo se přesvědčit zákonodárce o nutnosti státních grantů na tuto činnost. Věřím, že i pro stát by to bylo levnější řešení než dotování pobytu nechtěných zvířat v útulku.

Opuštěná zvířata jsou dle soudního verdiktu majetkem státu, který se o ně musí postarat, což znamená zaplatit péči o ně provozovatelům útulků. Soudci Nejvyššího soudu v kauze státu proti provozovatelce útulku v Buštěhradu rozhodli, že se stát musí postarat i o psy, kterých se majitelé zřekli ze zdravotních, finančních či jiných důvodů, protože náklady na útulky jsou levnější než řešení potíží s toulavými psy, které by nastaly, kdyby je lidé do útulků nedali. Stát by měl být tedy motivovaný kastračními granty pro zvířata těmto problémům předcházet.

3) Zefektivnění činnosti městských úředníků

Ze zkušeností s městskými úředníky mohu potvrdit, že mnoho z nich je naprosto bezradných tyto problémy řešit. Majitelé odchycených zvířat, převezených do útulku nejsou často nijak pokutováni a velmi málokde dohledáváni aktivně. Přitom touto cestou netrestání se problém nezodpovědnosti těchto majitelů zhoršuje a prohlubuje a město či obec přichází tak o nemalé peníze, které by zpětně mohla zainvestovat do provozu útulku.

Velmi dobrou dohledatelnost mají např. v Děčíně, kdy se podařilo dohledat více než 54% majitelů opuštěných zvířat a v součinnosti s městským úřadem od těchto majitelů získat zpětně náklady za pobyt zvířete. Přestože tento útulek již více než rok nabízí bezplatné školení pro městské úředníky a pracovníky útulku, kteří tyto situace řeší, ze stran městských úředníků doposud neprojevil zájem o toto školení ani jeden. Je proto na starostech, aby tlačili své podřízené k efektivnímu řešení těchto situací a dohlédli, aby si úředníci doplnili mezery ve vzdělání a zvýšili ochotu tyto problémy řešit. Je nutné, aby starostové donutili městské policisty, aby se více věnovali kontrolám čipů psů.

4) Systémové změny v provozu útulků

Velmi by pomohly systémové změny pro provoz útulků tak, aby se útulky otevřely veřejnosti, a tím i přirozené kontrole. Jsou útulky, které spolupracují s veřejností a není to problém - dobrovolníci mohou zvířata venčit a fungují i kynologické kroužky, útulky pořádají osvětovou činnost ve školách a školkách a seznamují děti s tím, jak se chovat ke psovi. Další např. spolupracují s ústavy pro mentálně postižené a s obcí při zaměstnávání nezaměstnaných, kdy zvířata slouží zároveň pro pracovní terapii klientů těchto ústavů a mají nepochybně i léčebný dopad na klienty ústavů.

Někde funguje i útulkový cvičák a aktivní útulky jezdí za dětmi do škol a školek a učí děti, jak zacházet se zvířetem, informují děti v rámci prevence, jak se chovat, když se setkají se psem, aby se snížilo riziko pokousání a tak bych mohla pokračovat. Jak je vidět, když se chce, útulek zorganizuje a realizuje mnohé a takové útulky pak dodávají své činnosti celospolečenský mnoharozměrový význam.

Ale na druhé straně si musíme přiznat, že jsou rovněž i útulky, které jsou špinavými ghetty nechtěných zvířat, kde jakýkoliv návštěvník je vnímán jako potenciální nepřítel.

Velkou roli v tom hraje majitel či provozovatel - musí být schopen konstruktivně komunikovat s městskými úředníky, policií, starosty, zájemci o zvířata i těmi, kteří se mu zvířata snaží s nejrůznějšími výmluvami vnutit, s veterinární správou, právníky, sousedy aj. Není to vůbec jednoduché, ale jaké vztahy si s nimi vytvoří, tak bude velkou měrou úspěšný jeho útulek.

Město by pobídkovými programy mělo podporovat činnost útulku a jeho aktivity, na městských stránkách zveřejňovat informace o útulku a propojení na jeho stránky, mělo by vyčlenit fond pro aktivity útulku, jako je např. Voříškiáda, Útulekfest, Dny otevřených dveří ap.

Je nutno si uvědomit, že zájem společnosti o tíživé společenské jevy zdaleka není přirozený, ba právě naopak, lidé raději zavírají oči i uši před nepříjemnými tématy a útulku se vyhýbají, aby neutrpěli emoční traumata, je třeba stále upozorňovat veřejnost a živit její zájem o útulky akcemi, propojovat útulek s lidmi, aby na něj nezapomínali a navykali si do něj chodit,  nebyl jim lhostejný osud zvířat a uvědomovali si, že zvíře je závazkem na celý život. Takové aktivity však nelze provozovat bez finančního zázemí a zcela převelet na dobrovolníky.

Paralyzování činnosti útulku a zastavení odchytů z důvodu nadpočetnosti pokládám za velmi nebezpečné řešení. Toulavý pes může způsobit smrtelnou dopravní nehodu, šířit infekce a parazity, být nebezpečný lidem i zvířatům a způsobovat materiální škody. Nelze tedy na útulek pohlížet jako na charitativní zařízení, jeho funkce je nezastupitelná.
Autor: Dana Bočková