Rozhovor s Marií Lokingovou, vedoucí útulku Cheb
Marie Lokingová se narodila 10.3. 1972 v Chebu. Jedinými zvířaty, které měla doma dovolené, byly rybičky a morče, ale Marie chtěla od malička pracovat jako veterinářka. Vystudovala Střední školu zemědělskou, obor chovatelství v Chebu a udělala si řidičský průkaz na traktor, auto a motocykl. Po maturitě nastoupila jako ošetřovatelka dojnic do velkokapacitního kravína, kde pracovala dva roky. Tam si jí všiml veterinář, který ji zaměstnal v soukromé ordinaci jako veterinární sestru, tak se alespoň přiblížila ke svému snu. Naučila se také stříhat psy. V roce 1993 se vdala a narodila se jí dcera Dominika, které je dnes 13 let. Zvířata miluje a po mamince zdědila její sen, stát se veterinářkou.
Marie pod odstěhování od rodičů vlastnila nejprve kavkazského ovčáka, se kterým sklízela velké výstavní i pracovní úspěchy a později bullteriéra a evropské saňové psy a aktivně se začala věnovat výcviku psů. Další zvířata brzy následovala: rybičky, raci, suchozemské želvy, vodní želvy, papoušek, straka, sojka, hadi, třímetrový hroznýš královský a dvě krajty královské, křečci, zakrslý králík, tarantule a další. Zvířata doplňovaly velké pokojové květiny a sbírka kaktusů a sukulentů. Po rozvodu a odstěhování do podnájmu musela Marie svou sbírku zvířat a květin velmi omezit.
Po mateřské dovolené pracovala dve roky v soukromém útulku, který byl zrušen, pak jako aranžérka květin a od roku 2004 pracuje ve psím útulku v Chebu - Hraničné. Věnuje se aktivně výcviku a převýchově agresivních psů.
Marii jsem poznala umisťovací výstavě psů z útulků v Praze, kam až z Chebu se psy přijela, a přestože se jí tam nepodařilo udat ani jednoho, obětavě se lidem věnovala a odpovídala na všechny dotazy. Nafotila jsem chebské pejsky a udělala útulku stránky, díky kterým už mnoho z nich našlo domovy a od tě doby jsme s Marií stále v kontaktu.
Jak vypadá tvůj pracovní den? Co přesně máš všechno na starosti?
Každé ráno od pondělí do neděle přicházím do útulku kolem osmé hodiny. Nejdříve zkontroluji zdravotní stav psů, zjistím, zda v záchytném kotci nepřibyl nový pes a začnu s úklidem kotců. Velmi si potrpím na to, aby byla zvířata čistá, měla čisté kotce i misky. Doplním vodu a rozdám krmení. Když je třeba, psa vykoupu, ostříhám, zkrátím drápky, vyčistím oči a uši. Po převzetí nového psa ho odčervím, odbleším a celkově prohlídnu. Když je vše hotovo, věnuji se administrativní práci, zapnu internet, přečtu si e-maily, vyfotím nové psy a pošlu ti fotografie a popis psa, abys ho přidala na stránky a měl tak okamžitou šanci, aby ho našel původní majitel nebo zájemce, kterému padne do oka.
Současně vyřizuji telefonáty s různými dotazy nejen na psy, ale i na různá zvířata a problémy. Také do útulku přichází spoustu návštěvníků a je třeba se jim věnovat. Minimálně dvakrát do měsíce si zvu našeho smluveného veterináře, kdy očkujeme nové psy a konzultuji s ním různé zdravotní problémy psů a potřebu léčiv v útulku. Na vyžádání jedu s veterinářem do útulku, např. když se vyskytnou těžká zranění, autonehody, porody, otravy atd. Musím udělat evidenci psů, kdy vypisuji přijímací protokoly s podrobným popisem psa. Když psa vydávám, tak vypisuji vydávací protokol, kolem útulku je spousta papírování.
V jakém stavu pejsci do útulku přicházejí?
V útulku jsou hlavně psi zanedbaní a zablešení. Vše se neustále opakuje dokola. Sem tam se i po mně projde blecha, ale v práci mám k dispozici sprchu a hygienické přípravky. Domů jsem ale žádnou ještě nepřinesla. Všechny psy se snažím pravidelně odblešovat a odčervovat, ale pohyb psů je velký, proto se často stává, že na tyto problémy lidé u útulkových psů narazí.
Bála ses někdy nějakého psa v práci?
Ke psům se nebojím vůbec, to mám větší strach z lidí, ale doufám, že i s těmi si dokážu poradit. Jediné, čeho se bojím, je lidská hloupost a lhostejnost.
Jak dlouho trvá než si pes na tebe zvykne, když přijde k vám?
Většině psů to trvá tak dva dny, než si zvyknou, záleží na jejich povaze. Jsou psi, kteří jsou tu od první chvilky jako doma, ale občas se stane, že si pes zvyká velmi těžko, ale nakonec to dopadne vždy dobře. Psy odchytávat nejezdím, ale když je třeba, dopravím ho do útulku vlastním autem. Neznámý pes nemá důvod mi důvěřovat a když mi nedovolí se k sobě přiblížit a začne utíkat, nic nenadělám.
Jak přesvědčuješ agresivního psa, aby se ti podvolil?
Ke každému psovi si vždycky sednu ke dveřím kotce, otočím se zády k mřížím a povídám si s ním. I když na mě řve a prská, tak pořád povídám a sedím. Už se mi i stalo, že mě pes chytil zuby přes mříže, ale i tak pořád povídám. To trvá maximálně pět minut, pak vstanu a jdu rázně do kotce. Nikdy nekoukám očima na psa a už vůbec ne do jeho očí. Každého psa to tak vyvede z míry, že jen sedí a kouká, potom se otočím, nebo vycouvám z kotce a je to. Po druhém vstoupení do kotce už ke mně pes přistupuje jako k někomu, komu je navždy oddán a tenhle pocit mám ze všeho nejraději.
Zatím se mi podařilo zvládnout všechny psy, aspoň do té míry, že jsem se k nim mohla přiblížit a manipulovat s nimi. Byli mezi nimi opravdu velcí a nebezpeční. Po pár minutách mě tito psi milovali, ale problémem je, že všechny ostatní lidi dále nenávidí. Takže k nim mám přístup jen já a je těžké jim najít nového majitele. Pokud se však takový najde, často musím psa dovézt do nového domova sama a provést seznámení na místě. Snažím se odnaučit psy špatným návykům už v útulku, ale někdy musím s novým majitelem spolupracovat nadále. Vím, že pro útulkové psy jsem pouze dočasným pánem, ale oni se chovají tak, jako kdybych existovala pro ně jen já a jsou mi velice oddáni. Nejraději bych si je nechala, ale vím, že nemůžu zachránit všechny psy a že každý pes potřebuje mít svého skutečného pána, se kterým by se měl dobře.
Vzpomínáš si na některé psy, kteří ti prošli rukama a vryli se ti do paměti?
Na některé psy vzpomínám hodně dlouho a často mi výraz v jejich očích zůstane v paměti. Někdy mám i výčitky svědomí a myslím na to, jak se asi ten pes má, jak se mu daří. Snažím se je i kontrolovat, ale moc času na to nemám. Nejsou zákonné prostředky a někdy to prostě nedopadne dobře i při sebevětší snaze. Práce v útulku je pro mě velmi psychicky náročná, to se ani nikomu nezdá o tom, jak je to psychicky náročné. Setkávám se téměř denně s lidskou krutostí, hloupostí, lhostejností a svojí bezmocností, což mě někdy opravdu ubíjí, ale zase na druhou stranu musím říct, že jsou chvíle, které mi dělají opravdu velkou radost.
Vzpomínám opravdu na hodně psů, mám úplně všechny na videu, na fotkách a hlavně v paměti. Často si pouštím video, prohlížím fotky a myslím na ně. Nerada bych nějakého psa upřednostňovala. Jsou to příběhy smutné i veselé, ale uvedu aspoň jeden a začnu mým prvním přijatým psem do útulku v roce 1996. Byl to malý černý knírač Beník, kterého uvázali majitelé na koleje s očkovacím průkazem a s jeho hračkou. Naštěstí ho Městská policie Cheb včas našla a přivezla do útulku. Tento pes brzy našel svého nového a lepšího pána. Jsou příběhy, které jsou smutné, také vzpomínám na psy, co v útulku zemřeli, nebo co mi zemřeli v rukách, někdy i zbytečně, vinou nezodpovědných majitelů.
Co bys změnila ve své branži?
Kdybych byla zákonodárce, asi bych zpřísnila podmínky pro svěření psa novému majiteli a umožnila kontroly a postihy. Přála bych si také lepší podmínky pro psy i pro sebe a to, aby se na moji práci nekoukalo jako na práci podřadnou. Nemyslím si, že práce v útulcích je podřadná a dokud se to tak bude brát, útulek nebude nikdy dobře fungovat.
Co by sis přála v osobním životě?
Mým hlavním cílem v současné době je pořídit si svůj vlastní byt, protože pro mě je hrozně moc důležité mít domov, který bohužel nemám. Musím to řešit hypotékou, ale i tak si myslím, že to pro mě bude finančně výhodnější, než současný podnájem a ve vlastním bytě budu žít s mnohem lepším pocitem. Neustále probírám inzeráty realitních kanceláří a nabídek prodeje bytů a domů a doufám, že brzy najdu to pravé.
Jak tvou práci vnímá rodina a okolí?
Rodinu nemám, do mé rodiny patří pouze moje dcera Dominika, která zvířata miluje. Často mi v práci pomáhá, zúčastňuje se různých akcí pořádaných pro útulek. Poslední akce byla 14. 4. 2007 Voříškiáda na cvičáku v Kynšperku nad Ohří, kde Dominika obsadila spolu s útulkovou fenou křížence Dixi první místo. Někteří lidé, kteří nemají vztah ke zvířatům berou tuto práci jako podřadnou a nedůležitou, ale názor těchto lidí mě nezajímá. Můj přítel mě v této práci podporuje a hodně mi pomáhá.
Práce u zvířat je krásná, ale málokdy bývá dobře placená, jak to zvládáš, když se staráš sama o dcerku?
Práce v útulku je pro mě zajímavá a velmi mě naplňuje. Dcera a psi jsou můj život. Kromě Domči a psů nemám nic, ale můj život se mi zdá zajímavý a smysluplný. Jako samoživitelka to nemám jednoduché, tak si přivydělávám jak to jde. Příležitostně pracuji u bezpečnostní agentury jako ostraha se psem, kde sloužím pouze noční směny. Přivydělávám si také výcvikem a převýchovou psů, cvičím hlavně psy pro ostrahu objektů a také hodně napravuji agresivní psy. V útulku jsem úplně každý den, jsem tam více než doma a když je třeba, jedu tam i v noci. Někdy policie přiveze zraněného, nemocného nebo velmi agresivního psa a je třeba s ním strávit více času a to se nemůžu ohlížet na pracovní dobu. Práce v útulku není povoláním, ale posláním a každý, kdo v útulku dělá, si to musí uvědomit. Bohužel to mnohdy tak není a tuto práci dělají lidé, kteří ke zvířatům nemají žádný vztah.
Jsi velmi aktivní člověk, jakým způsobem odpočíváš?
Nejraději mám procházky, kdy po pracovní době zavřu útulek, vezmu celou smečku psů a touláme se po lese. Baví mne fotit psy, přírodu a vše krásné. Mám ráda sport, chodím do posilovny a rekreačně se věnuji silovému trojboji, jezdím na kolečkových bruslích a projedu se i na koni. Ráda také maluji oleje a kreslím uhlem, většinou přírodní motivy. Občas zajdu spolu se svým přítelem na střelnici si zastřílet a baví mne jízda na motorce. Uvažuji o koupi motorky, využila bych ji i k dopravě do útulku, protože doprava je finančně nákladná. Silnice je v hrozném stavu, i když zatím jezdím autem, náklady na provoz a opravy jsou obrovské. Celá moje jedna výplata padne na auto a nájem.
Nehrozí ženě v takových pracovních podmínkách zhrubnutí?
K mé práci patří drsné počasí, rázné zacházení, často i potlačení smutných pocitů, ale to určitě není důvod, proč by člověk měl zhrubnout. Spíš jsem byla donucena víc se zamyslet nad svým životem a také jsem se musela naučit trochu jinak přistupovat k jednání s lidmi. Někdy mám potřebu se hezky obléct a být za tu ženskou ženu a pak si vyrazím se svým přítelem do restaurace na dobrou večeři, nebo jen tak do přírody.
Spousta žen a dívek se psem si stěžuje, že pejskařina je skoro výlučně ženskou záležitostí, dá se vůbec při téhle zálibě se seznámit s mužem?
Psům se věnuje spousta mužů. Tím, že provádím výcvik psů, hlavně služebních plemen a takzvaných bojových plemen, se setkávám hlavně s muži, kteří mají větší předpoklady pro úspěšné zvládání takových psů. Mezi figuranty a výcvikáři jsou převážně muži. I tzv. bojová plemena jsou oblíbená hlavně u mužů. U těchto psů je třeba větší fyzická zdatnost a větší autorita, kterou disponují především muži. U psů jsem se seznámila se spoustou mužů, beru je jako kamarády, vyměňujeme si zkušenosti s výcvikem a chovem psů, ale povídáme si také o problémech, které se psy vůbec nesouvisí. Se svým přítelem jsem se seznámila v práci u bezpečnostní služby. Seznámit s mužem se dá kdykoliv a kdekoliv.
Dovedou tě ještě psi nebo lidi překvapit?
Občas mne pobaví, co dokáží někdy psi vymyslet za hlouposti a jak se mi někdy snaží vetřít do přízně. Lidé i psi mě překvapují neustále. Myslela jsem si, že už mě nic nepřekvapí, ale omyl. Někdy až zírám, co všechno si lidé a psi vymyslí. Své tři psy používám na převýchovu útulkových psů a testování povahy. To, co dokáží moji psi naučit útulkové psy, je někdy opravdu legrace. Útulkoví psi se rychle zbavují strachu a stresu pomocí mých psů, protože moji psi se pohybují v útulku jako doma, jsou v klidu a v pohodě a rychle to přenesou na ostatní. Při společné hře zapomenou noví psi brzy na vše zlé a srovnají se mnohem rychleji psychicky, což je velmi důležité, protože špatná psychika může psa i zabít.
Jaká je skladba psů ve vašem útulku?
Domnívám se, že stejná jako v jiných útulcích. U nás se asi nejčastěji objevují kříženci, kterých je nejvíc. Z čistokrevných plemen jsou to takzvaná bojová plemena (pitbul, bulteriér, staford) a jejich kříženci, v poslední době přibývají také labradorští retrívři. Lidé podlehnou módě, nezajímá je povaha a náročnost chovu daného plemene. Pořídí si psa jen proto, že je pěkný a proto, že ho má soused a za pár měsíců zjistí, že pes je nezvladatelný, potřebuje péči a že není vlastně tak ideální, jak si představovali a tak ho odvezou do útulku, nebo psa jen tak vypustí a tím se zbaví zodpovědnosti a starostí. V útulcích se nejvíce ocitají plemena velkých a středních psů.
Jaká plemena se nejlépe umisťují?
Nejlépe se umisťují plemena menší, která jsou méně náročná na výživu, pohyb, prostor a výchovu: jezevčíci, pudlové, pinčové, malí teriéři a jejich kříženci. Velký zájem je také o německé ovčáky a jejich křížence, protože jsou to psi snadno ovladatelní, dobře snášejí změnu pána, snesou zimu i teplo a jsou dobrými hlídači, což je v dnešní době důležité.
Zájem je také o tzv. bojová plemena a jejich křížence, ale u těchto psů si nové majitele zvlášť dobře vybírám a vyžaduji u nich určité vědomosti a zkušenosti s daným plemenem. Tito psi bývají často agresivní, nezvladatelní a jejich výchova je velmi složitá a proto často tito psi končí v útulcích. Takového psa nemůže opravdu vlastnit každý. Je důležité se dobře rozmyslet a uvědomit si, co takový pes potřebuje a jak se k němu chovat, aby nedocházelo k nepříjemnostem.
Jsi s novými majiteli v kontaktu?
S novými majiteli jsem často v kontaktu a tímto jsem získala hodně nových přátel. Často mi volají, přijdou na kafe, pošlou fotky a neustále se na mě obracejí o pomoc s radami. Jsem ve spojení se spoustou lidí, jen bych potřebovala více času.
Jak často se nově umístění psi do útulku vrací zpět?
Psi se do útulku vrací jen zřídka, nové majitele se snažím vybírat opravdu pečlivě, probírám s nimi možné problémy s útulkovým psem a posuzuji vhodnost či nevhodnost umístění psa k novému majiteli. Nejčastěji se vracejí do útulku psi z důvodů přecenění schopností a možností osvojitele psa. Stává se to tak jednou za půl roku. Chce to opravdu s lidmi komunikovat. Zjistila jsem, že lidi jsou opravdu dobrými herci, navymýšlí si vše možné, jen aby psa získali a pak se diví, že to nefunguje tak, jak si představovali.
Spolupracuješ i s ostatními útulky?
Spolupracuji s ostatními útulky jak u nás, tak i v zahraničí, hlavně v Německu. Spolupráce je velmi důležitá, protože se daří udávat i psy staré a nemocné do opravdu dobrých podmínek. Největší problém je s agresivními psy a někdy musím přistoupit k tomu nejhoršímu řešení, k euthanasii. Spolupráce s útulky také mnohdy umožňuje majitelům ztracených psů lépe najít své miláčky.
Projevuje se nějak roční období v udávání pejsků?
Psy během roku udávám pořád stejně, nemůžu říct, že v létě se udávají psi lépe než v zimě. Jako dárky je nedávám a lidi si pečlivě vybírám, takže nemůžu říct, že kolem Vánoc nebo prázdnin je to lepší. Je to pořád stejné, lidé budou chtít psy pořád. Někomu pes umře, někdo potřebuje něco ohlídat, někdo nechce být sám bez ohledu na čas a dobu.
Jak se díváš na venčení psů z útulků veřejností a dětmi?
Děti a veřejnost jsou pro útulek přínosem, samozřejmě že na venčení dávám pouze neagresivní a zvladatelné psy pouze malých a středních plemen. Lidé jsou nadšeni, když si můžou udělat procházku s jakýmkoliv psem. Často donesou psům pamlsky, deky a jiné potřebné věci. Někteří majitelé psů dávají do útulku také své miláčky na hotel. Tato služba je na útulku celkem žádaná a lidé mi svěřují psy do péče s důvěrou. Snažím se, aby se tu psi cítili jako doma. Vím, že pro lidi je pes často členem rodiny a že u některých lidí je důležitější než člověk.
Volila bys tuhle práci znova?
Kdybych se narodila znovu, vybrala bych si určitě opět tuhle práci, ale snažila bych se dosáhnout vyššího vzdělání, vystudovat veterinu a útulek vlastnit soukromě. Útulek bych rozšířila na všechna zvířata, která potřebují pomoc a zároveň bych si v útulku postavila bydlení. Nedovedu si sama sebe představit v jiné práci a vím, že u psů zůstanu. Obrátili se na mě i lidé s žádostí o pomoc s vybudováním útulků a zabezpečení chodu v soukromém vlastnictví. Těmto lidem jsem ochotná poradit a pomoci, ale v Horní Hraničné bych ráda zůstala.
Co bys chtěla pejskům na závěr popřát?
Přeji všem psům, aby měli ty nejlepší páníčky a jejich život byl šťastný a lidé se k nim chovali jako k nejlepším přátelům člověka a ne jako k obyčejným věcem.